M. A. Bazovský očami Ivana Neumana

Dílo Miloše Alexandra Bazovského se v Čechách představilo již na řadě výstav společných i samostatných. Všechny jeho výstavy byly vždy znovu a znovu objevem ve své malířské svrchovanosti, neokázalosti, soustředěnosti a hloubce. První samostatná výstava v Praze se uskutečnila v roce 1932 v Topičově salonu, tedy osm let po absolvování pražské Akademie a čtyři roky po první samostatné výstavě v Lubochni. Jeho poslední výstava v Praze se uskutečnila tuším vloni ve Slovenském institutu.

Zdánlivě úzce teritoriálně vymezená témata Bazovského tvorby se ukazují jako to, co se vzrušivě dotýká podstatných univerzálních hodnot a obsahů lidského života.  Myslel jsem na to ve chvíli, když jsem vloni na jaře znovu unesen viděným stoupal cestou do „grůňa“ mezi Rabčou a Oravskou Polhorou. Jako by svět byl především to, co nám ukáže malíř, dokonce snad jako by ho sám malíř svým gestem stvořil. Myslel jsem taky na autorovu neuskutečněnou výstavu proponovanou do Prahy na podzim 2009. Zabránily jí zcela vnější zásahy.

Proto je pro mne obzvláště potěšující, že velmi aktivně se projevující Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem otevřela ve svých prostorách výstavu právě tohoto zcela mimořádného díla zakladatelské osobnosti slovenského výtvarného umění. Popud k uspořádání výstavy Lidé, země, věci, kterou připravila  Danica Lovišková, ředitelka Galérie M. A. Bazovského v Trenčíně ze sbírek galerie a ze zápůjček za Slovenské národné galérie v Bratislavě, vzešel od Aleny Potůčkové, ředitelky roudnické galerie.
    
Miloš Alexander Bazovský (1899–1968 ) přišel studovat do Prahy na Akademii výtvarných umění v roce 1919. Ocitl se tu ve vzrušené poválečné atmosféře hlavního města nového státu, která jistě přinášela řadu nečekaných myšlenkových a kulturních podnětů. Během pražských studií prošel M. A. Bazovský ateliery prof. V. Bukovace, M. Švabinského a absolvoval ve škole M. Pirnera. Poznal tedy učitele velmi různých výtvarných orientací, převážně spíše konzervativních. Jak to vždy bývá, nejen sama výuka formovala mladého umělce, ale také celková atmosféra školy a spolužáci, s  nimiž se setkával a konfrontoval své názory. Potkával tu budoucí spolutvůrce podoby rodícího se slovenského moderního umění Janka Alexyho, Ludovíta Fullu, či  Mikuláše Galandu absolvujícího u prof. Brömseho v roce 1927. Jistě ale také potkával ty, kteří záhy spoluutvářeli podobu českého výtvarného umění první poloviny minulého století - Miloslava Holého, Jana Baucha absolvující u Maxe Švabinského, Martina Salcmana nebo Jindřicha Štyrského od prof. Kratnera. Pro stvrzení pestrosti akademického prostředí si dovolím jako zajímavost uvést, že ve stejném roce jako Bazovský ukončil studia u prof. Pirnera i budoucí nejvýznamnější český restaurátor Bohuslav Slánský. M. A. Bazovský přerušil pobyt v Praze v roce 1921, který strávil ve Vídni v soukromé malířské škole prof. Deluga. Po ukončení pražských studií se vrátil Bazovský na Slovensko do rodného kraje, do míst, která mu byla niterně blízká a byla mu hlubokou inspirací. Slova o inspiraci mohou znít omšele, snad i prázdně, ale u Bazovského se toto oduševnění prostorem fundamentů vlastního života proměnilo ve výtvarně velké, ba vnitřně monumentální dílo. A to bez ohledu na skromné dimenze jeho obrazů, pastelů a kreseb. Právě to myslím ukazuje výstava v roudnické galerii.

Převážná většina vystavených děl náleží do velké kolekce díla Miloše Alexandera Bazovského čítající přes 1 000 děl, která je uložena v trenčínské galerii. Přešla sem z pozůstalosti Miloše Alexandra Bazovského, který v Trenčíně strávil poslední léta života.  

Výstava je situována do zadní části prostoru bývalé jízdárny roudnického zámku. Tam byl z uměřeně postavených cihlově červených panelů, jejichž barva podivuhodně harmonuje s  barevnou škálou Bazovského malby, vytvořen výstavní prostor podporující celkový výraz expozice obsahující převážně drobné formáty.
   
Čelo celého takto vytvořeného prostoru je věnováno nejčasnějším obrazům z celé expozice. Jedná se o tvorbu třicátých let z níž Slovenská národná galéria v Bratislavě zapůjčila i mimořádně důležitá díla. Je to pro Bazovského tvorbu perioda velkého vzepětí, hledání a nalézání vlastního výtvarného výrazu propojeného s úsilím řady slovenských umělců toho času, hledajících adekvátní výtvarný výraz pro osobitost a charakter národa nacházejícího nové sebevědomí. Obecně uznávanou charakteristickou osobností tohoto formotvorného úsilí byl Martin Benka. V inspirativním přírodním prostředí Turce, Liptova, Oravy, Dětvy nebo Horehroní hledal Bazovský osobní moderní malířský výraz. Umělcovy výtvarné prostředky se postupně zjednodušují, zbavují se rysů ještě vázaných na dobu studií, forma je pregnantní, symbolický význam barvy zesiluje.
    

V obrazech jako Dolina (1929 – 30), Z kostela (1932) nebo Pobožnost (1933) se Bazovský soustřeďuje na pevnou formu velkých objemů a klidných barevných ploch beze stopy gesta. Největší význam je přikládán kompozici, ke klasicismu se odvolávající vyváženosti. Výjevy z venkovského života v sobě mají jistou velebnost, ba posvátnost. Rodná zem je zjevně pro umělce hodnotou duchovní. Jasně o tom promlouvá právě obraz Dolina z rozmezí 20. a 30. let. Jeho osové centrální uspořádání není ve skutečnosti zpodobením krajiny, tradiční krajinomalbou, ale je to hieratizovaná podoba domoviny, matky země, pramenu života a síly. Jsou tu pak další obrazy z let 30., Chudá pastva (1932), Za humny (1935), Jarmark (1935), Zlatý den (1939) až po Požehnaný podzim (1939 – 40). Jistě je možné do konce 30. let ještě zahlédnout odlesky vyzařování Benkova díla nebo i souznění s generačními vrstevníky Fullou nebo předčasně zesnulým Galandou, ale především tu již pod povrchem doutná nezaměnitelná Benkova osobitost následujícího uměleckého vývoje.
   
Roudnická expozice není v pravém slova smyslu monografickou studií o životě a díle Miloše Alexandera Bazovského. Zápůjčky ze SNG v Bratislavě jsou především základem upozorňujícím na výchozí pozice malířova uměleckého směřování. Před tímto pozadím se vlastně klene síť autorova následného díla, jehož podoby se zrcadlí v trenčínské kolekci. A také tak, jako síť, vyznívá i nápaditý, neotřelý způsob instalace. Autorova tvorba čtyřicátých a padesátých let se tu jeví jako mimořádně silný, autentický vklad do panoramatu evropské moderny.
   
Vedle základních děl 30. let zní již novými, zcela osobními tóny obraz Tři panny Oravy z roku 1948, jehož osu tvoří skála Oravského hradu tyčícího se na pozadí žlutavého nebe s rudým sluncem.  Po stranách před skalou stojí frontálně dvě ženské figury. Obraz je malován nervními hutnými doteky štětce. Ireálná barevnost jej staví do pozice vidiny, zjevení. Tato hra s barvou, její naprosto volné užití mimo zaběhnuté představy o její funkci při zpodobování viděných věcí světa bude, myslím, pro další Bazovského tvorbu charakteristická. Malířský rukopis je nyní volný, nervní, vzrušený. Jako by se Bazovský osvobozoval od svazujících obecně sdílených představ, jak se co má.
   
Hned z následujícího roku pochází zcela mimořádný obraz Malatinský býk. Obraz zřetelně symbolický, jako by z času mýtu, kde se mezi dvěma stromy ocitá figura muže a býka jako černých siluet.  Prostor obrazu je tvořen hutnou barevnou texturou v horní polovině opět žlutavou, planoucí, se srpkem měsíce. V dolní polovině pak okrové, červenavé a zelenavé tóny horizontálních tahů štětcem jsou znamením země, půdy. Ale nic z toho není pevné a jasné, vše je fluidní kromě temné mužské figury a býka jako znaků pevnosti, vitality a síly, síly až posvátné. Kdo by si nevzpomněl na prehistorickou Altamiru nebo projevy archaických prehistorických středomořských kultur, kde měl býk v kultech zcela mimořádné postavení posvátného zvířete.
   

Udivující je svoboda a suverenita Bazovského tvorby v nejkrušnějších časech 50. let, kdy bylo vše oktrojováno a kontrolováno. Mohlo se jistě zdát, že se umělec svou tvorbou dotýká života prostého venkovského lidu, jak to bylo dobově žádoucí, ale M. A. Bazovský se nezajímal o pouhý povrch věcí a jevů, o zpodobování dochovaných folkloristických zajímavostí, odlišností od všednosti industrializací proměňované společnosti. Jeho obrazy svědčí o tom, že byl přesvědčen, že ve zvolna mizejícím světě slovenského venkova se může dotýkat podstatných bodů lidského údělu ve světě, dotýkat se pramenů vlastní identity. Jeho tvorba dává najevo, že věděl, že toto prostředí stále uchovává možnou cestu k rozumění sobě samému a k pochopení nutnosti transcendence i v tvrdosti pozemské lopoty.
   
Řada obrazů této periody zachycuje motivy z oblíbených malířových krajin Turce, Horehroní či Oravy. Ale nejsou to krajinomalby, nejsou to portréty míst, jsou to podobenství o světě, o lidském údělu, o tom, co člověka přesahuje a co ho také ospravedlňuje. Prostý motiv Samota (1951) nebo Samota se stromem (1953) se stává podobenstvím o světě i vesmíru. V prvním případě plane obraz podivuhodnou mlžnou září se sluncem, nad staveními statku se tyčí Kalvárie, Golgota-lebka, místo oběti, smrti i jejího přesažení. V případě druhého obrazu je samota zcela oddělená od světa, pluje v prostoru, který nemá souřadnice, je útočištěm, domovem v cizotě světa, v cizotě kosmu. Motiv uzavřenosti míst až posvátných, motiv útočiště je častým v Bazovského tvorbě 50. let. Toto tuskulum se většinou ocitá v jakési planoucí, spalující, žhnoucí matérii,jakési „kosmické polévce“, o níž mluví současní astrofyzikové, z níž se rodil kosmos. Prostor Bazovského obrazu nemívá navyklé souřadnice novověkého vnímání prostoru. Jako by to byla osobní zjevení, která malíř vynáší před naše zraky, abychom i my viděli zázrak vynořování světa. Toto vyjevování se světa nepotřebuje pomístné situování, děje se mimo naše dosavadní znalosti a pojmy. Pro Miloše Alexandra Bazovského bylo každé setkání se světem poukazováním k jeho nejhlubšímu smyslu. Toto neustálé vyvstávání dosud neznámého ve známém nebo povědomém zaznamenáváme při bedlivém vnímání na řadě obrazů. Hospodyně (1953) rozprávějí v prostoru před jakousi budovou na rudozlatavém pozadí oblohy, snad strom napravo se mění v přízrak, prostupný oblak. V podobně záhadné útvary se v podvečer mění běžné věci a přírodní jevy tohoto světa na řadě Bazovského obrazů. Vše je oživeno, vše podléhá proměně, jako například na obrazech Za stodolou, (1953), Keř v podvečer, (1953 – 54).  
   
Roudnická výstava nás znovu upozornila na pozoruhodné zakladatelské malířské dílo Miloše Alexandera Bazovského, které reprezentuje autentické hodnoty slovenského výtvarného umění,  mnohými styčnými body živě spojeného s uměním českým.

Ivan Neumann
teoretik výtvarného umenia
(článok je zverejnený so súhlasom autora)